Japodi[1] (řecky Ιάποδες) byl starověký národ, který obýval území severně a vnitrozemí od Liburnů, u pobřeží Jaderského moře a východně od Istrijského poloostrova. Obsadili vnitřek území vymezené řekami Colapis (Kupou) a Oeneus (Unou) a pohořím Velebit pohoří (Mons Baebius), který je odděloval od pobřežních Liburnů. Jejich území pokrývalo centrální vnitrozemí moderního Chorvatska a údolí řeky Una v dnešní Bosně a Hercegovině. Archeologická dokumentace potvrzuje jejich přítomnost v těchto zemích přinejmenším od 9. století před naším letopočtem a na svých územích přetrvávali déle než tisíciletí. Starověká písemná dokumentace o vnitrozemských Japodech je vzácnější než o přilehlých pobřežních národech (Liburni, Dalmati a další), které měly častější námořní kontakty se starověkými Řeky a Římany.
Japodi zažili svůj největší rozvoj a maximální územní expanzi od 8. do 4. století před naším letopočtem. Usadili se převážně ve vnitrozemských horských údolích mezi Pannonií a pobřežním Jaderským mořem, ale na rozdíl od jižních Liburnů pravidelně dosáhli také severního pobřeží Jaderského moře ve Vindolském údolí (klasické Valdevinum).
Tito Japodi byli smíšeným[2][3] národem Keltů a panonských[4] Ilyrů se silným Venetovským prvkem.[5] Později byli zcela keltizováni.